Pochod Praha - Prčice 2014

Poprvé jsem se rozhodl absolvovat celý pochod Praha – Prčice. Loni jsem dal jenom padesátku. Trénoval jsem, ale menší vzdálenosti. Nechtěl jsem, aby mě únava při tréningu odradila. Už na foru http://www.praha-prcice.cz/forum se dlouho řešila pravidla. Někomu se nelíbil doprovod max. dvou dospělých na dítě. Větší rána pro některé byla, že děti nedostanou botičku. Já řešil jen to, jestli dám trasu Karla Kulleho (70 km) nebo jenom “kulového” :-).

Vstávat jsem musel ve 2:45. Měl jsem těžký batoh, kde bylo náhradní oblečení, jídlo, 3 litry iontového nápoje a různé pomůcky. Cestou v autobusu jsem napočítal čtyři turisty. Na start na metru Háje jsem dorazil před pátou ranní. Ukázalo se, že turistů z autobusu bylo více, jenom někteří na to nevypadali. Ani hůlky neměli. Trošku byl zmatek, jak vícero turistů chtělo najednou koupit mapu. Volný pult na její vyplnění jsem našel až vzadu. Pak křičel pořadatel, že za minutu dorazí metrem dalších sto turistů. Proto jsem mapu rychle vyplnil, nechal zkontrolovat a vyrazil.

Podle popisu u mapy se asi jít nedá. Popis je stručný. Je proto nutné sledovat vlastní značení a předešlé turisty. Já bych netrefil ani do Milíčovského lesa, kde byla hned první tajná kontrola. Asi chtěli zabránit tomu, že někdo hned pojede 28 km autem k další kontrole. Jak jsem narazil na jednu důchodkyni, tak jsem projevil překvapení, že se dala na trasu. Odpověděla, že to ještě nikdy nevzdala.

Celá trasa se těžce pamatuje i zpětně popisuje. Prvních 28 km jsem šel rychlostí 6.4 km/h, což byl slušný výkon. Pak už to bylo horší.

První kontrola měla být po 28 kilometrech v Týnci nad Sázavou. Bohužel moje GPS ukazovala až 30 km na kontrole, což mě obvykle zlobí. Na kontrolách jsem nechtěl dělat dlouhé přestávky. Jenom jsem se občerstvil a namasíroval nohy. Bohužel po přestávce začal první stupeň bolesti, kdy jsem začal cítit chodidla po další kontrolu po 46 kilometrech v Neveklově. Tam jsem se opět občerstvil a namasíroval nohy. Jak jsem vyrazil, tak měl, bolela už i lýtka. Obloha byla pořád zatažená, zatím téměř nepršelo. Byl příjemný chládek a vlál mírný vítr. Ani převýšení nebylo výrazné. Klesání potěšilo, stoupání bylo spíš mírné. Cestu tvořilo i poměrně hodně asfaltu a kamení. Překvapili mě někteří namakaní borci na trati. Na jednom pařezu seděl sklesle “důchodce1”. Pak vstal a jak byl nízký, tak měl dlouhý krok. Pak se rozběhl a já ho už nikdy neviděl. Později jsem narazil na “důchodce2”. Cestou povídal kolegovi, že to je jeho 41. ročník. Měl dobré tempo, a pokud zaostal, tak se rozběhl a ukázal mi záda. Byl nalehko, jenom s ledvinkou.

Asi čtyři hodiny před koncem začalo pršet a už nepřestalo. Taky se ochladilo. Nemám rád deštník, proto jsem měl, vytáhl goretexovou bundu, ale kalhoty trochu namokly. Boty zatím vodě odolávali. Trvalo nekonečně, než se objevila třetí kontrola v Kosové Hoře po 61 km. To už bylo fakt bídné počasí. Po přestávce mě už bolely i sedací svaly. Po pár kilometrech jsem dorazil na začátek nekonečného pole. Tam byla tajná kontrola. Vůbec se mi nechtělo vytahovat mapu. Pak jsem ji jenom zastrčil do batohu a ne do nepromokavého pouzdra. U pořadatele jsem se postěžoval, že mi trasa vychází na 74 km. Ten však konstatoval, že každá GPS měří jinak a někdo naměřil jenom 68 km. No a pak začalo závěrečné martyrium. Na každém návrší se ukázalo, že pole pokračuje monotónně dál. Občas jsme dorazili do nějaké vesnice, ale nebyly to Prčice. Asi poslední dvě hodiny byl terén už jenom bahnitý. Boty a spodek kalhot byly úplně mokré a špinavé. Přesto jsem do cíle dorazil v 19:15. Přestávky činily celkem asi 45 minut. Ujetá vzdálenost byla podle GPS 74 km. Průměrná rychlost bez přestávek byla 5.2 km/h. V cíli jsem dostal botičku a v dalším stánku medailonek za trasu Karla Kulleho. Jelikož bylo hodně hodin, šel jsem hned na autobus do Heřmaniček a pak vlakem do Prahy. Ve vlaku jsem zjistil, že část náhradního oblečení jsem nedal do igelitky a tedy bylo mokré. Nedokázal jsem se tedy úplně převléct do suchého. V Praze jsem se domů jenom došoural. Nohy už úplně ztuhly nebo mozek vzdal motivaci po dosažení cíle.

Nohy přestaly bolet po čtyřech dnech. Puchýře jsem neměl. Příště bych raději zkusil padesátku z Pikovic. Ta je po změnu více hornatá. Dále bych si doporučil nést méně než 10 kg zavazadla. To by znamenalo více kupovat jídlo na trati a dělat delší přestávky. Úspěch teď hřeje. Ale abych se úplně neradoval, tak jeden důchodce v cíli řekl, že unavený není. Někteří turisté prý dorazili do cíle mezi 20. a 22. hodinou.

Záznam trasy (ne můj): http://www.wandermap.net/en/route/2606596-pochod-praha-prcice-2014/#gsc.tab=0