Jak dostal cizinec chuť na zbrojní pas

Není lepší pocit, než když si úředník masíruje své ego :-). Takový zážitek je nutné patřičně zdokumentovat pro příští generace. Úřady nejsou vždy med lízat. Pro cizince to platí dvojnásob.

Získat zbrojný pas není až tak náročné. Musíte se kromě jiného podrobit zdravotní prohlídce a udělat si zkoušku odborné způsobilosti. Psychologické testy nejsou povinné. Samotná zkouška se skládá z teorie, manipulace se zbraní, částečné rozebrání zbraní a samotné střelby. Na teorii dostanete třicet otázek ze čtyřistaosemsedátiosmi. Mezi jednotlivými kategoriemi “zbrojáku“ není veliký rozdíl. Na teorii Vám stačí ztratit 1 – 8 bodů. Teorii se naučíte doma. Prax vyžaduje tréning, tedy nejspíš zaplacení praktického kurzu. Já měl dojem, že je to rýchlokurz. Asi za čtyři hodiny musíte dostat střelbu do krve a príští den děláte zkoušku. Mě takový tréning rozhodně nestačil a tak jsem si zakoupil ještě jedno opakování.

Tak a teď hurá, všechno máte za sebou. Od policie už máte dopis s podmínkami pro udělení zbrojného pasu a tedy se všemi doklady můžete jít na Oddělení pro zbraně a bezpečnostného materiálu. Jenomže mé nadšení brzy zchladlo.

„Aha, Vy jste Slovák“, řekla mi policistka. „No ale my potřebujeme pas, povolení k pobytu, výpis ze slovenského rejstřiku trestů a povolení od Slovenské republiky“.

„A to jste mi nemohli napsat všechno do instrukcí, které jste mi poslali?“ Stačilo, aby jste uvedli, že pokud jsem cizinec, požadujete ještě další čtyři doklady.

„To my takto nepostupujeme. Píšeme podmínky jako kdyby jste byl Čech.”

„Ale slovenský výpis z rejstřiku trestů Vám nemusím dát, protože podle zákona je nutný jenom v případě, pokud v posledních deseti letech jsem pobýval mimo ČR alespoň půl roku, což není můj případ”.

„Jste cizinec, tak musíte dodat výpis, jinak Vám zbroják dodáme”.

Všemu jsem se podvolil a příště donesl povolení k pobytu a pas, který bylo nutné kvůli volnému pobytu v EU pořádně oprášit. Pro výpis z rejstřiku trestů stačí odskočit do Bratislavy, ale vyřešil jsem to jinak s dobou čekání čtyři týdny, viz. vysvětlení dále. O výpis jsem požádal na ambasáde. Jedna úředníce však nebyla spokojena s mým atramentovým perem, prý se rozmaže, tak jsem musel žádost napsat ještě jednou.

Samotné povolení od Slovenské republiky byla další kapitola. Zkoušel jsem se dovolat na telefonní číslo, které jsme našel na Internetu. První den jsem to pár krát zkusil, ale nezvedl nikdo. Druhý den jsem se konečně dovolal s tím, že číslo vedlo na jiné oddělení, kde mi dali správné číslo. Od správné osoby jsem pořádně nezjistil, na základě čeho mi slovenská strana povolení vydá. Prostě moji žádost posoudí, přesto, že si myslím, že stačí mít čístý rejstřík trestů. Zanedlouho začala policejní akce v mém původním bydlišti. Policista obcházel sousedy a ptal se jich, jestli sekám dobrotu. Naštěstí nikdy ze sousedů žádnou kritiku na mě neměl. Vysloužil jsem si však ostudu, protože sousedi se ptali rodičů, co jsem provedl a rodiče o ničem vůbec nevěděli. Když jsem jim dodal správné informace, tak mohli spokojeně oznámit sousedům, že jsem úplně čistý. Povolení od Slovenska jsem tedy po pětí týdnech dostal a brzy před tím dorazil i výpis z rejstřiků trestů. Nutnost povolení mi nepřipadá smysluplní. Záleží totiž na výpovědi sousedů. Pokud by měl nějaký Čech problémy se sousedy, tak bez záznamu o přestupku se nikdo o tom na policii nedozví.

Zašel jsem opět na policii s tím, že mám už všechno. Bohužel odeslali kopii mého povolení k pobytu na nějaký úřad a protože se nevrátila, tak mě požádali, abych jim povolení ještě jednou přinesl. Až pak jsem mohl získat zbrojní pas.

Nákupní povolení zbraně.

Na původním Oddělení pro zbraně a bezpečnostného materiálu nebyl problém rychle vyřídit nákupní povolení. Jednou jsem však na oddělení našel oznam, že oddělení se přestěhovalo. Měl jsem to tedy o pěkný kus cesty dál. Přesto jsme to rychle zkusil. Na novém oddělení vyplňuju formulář. No nevím, proč má tolik kolonek. Za relevantné bych považoval informace o druhu zbraně a osobní údaje, které se spárují s zbrojákem a občanským průkazem. Jenomže já musím vyplnit i bydliště, datum a místo narození. V občanském průkazu však nemám české bydliště. No a to je chyba párování. Úřednice mě tedy vykazuje za brány jejich panství.

Podruhé zkouším za dva pracovní dny. Stránkové dni jsou jenom dva v týdnu. Cestou na oddělení zjišťuji, že sice mám pas, ale nemám občanský průkaz. Je to riziko nechat nějaký průkaz nebo papír doma. Opět dorazím na požadované místo a musí si odstát svoji dobu. Nějaké děti vedle blbnou, dva protekční jdou bokem, jinak pohoda. Když dorazím k okénku, zjišťuji, že židle pro zákazníka je tak nízko, že psát se musí v shrbeném stavu a sedí se s rukama hodně vysoko opřenými o okénko. Měl jsem vyplnenou žádost podle instrukcí policisty z předešlého oddělení, ale najednou je to špatně. Naštěstí stačí napsat vedle špatného textu jiné kouzelné slova. Pak chtéla úřednice moje telefonní čislo. Dávam ji s tím, že k čemu je potřebuje. Jeji kolegyně ale zakričela, že se raději nemám o to zajímat.

„To si nechcete zjednodušit procesy s tím, aby klient vyplnil jenom skutečně potřebné informace”?

„No, nechoďte na úřad když se Vám nelíbí naše postupy”.

No jo, musím být zticha, abych dostal požadované razítko. „Tak a je to všechno”, téměř mě potešila úřednice. „Takže žádost Vám potvrdíme za dva týdny. Stavte se tady a doneste za každou žádost stokorunový kolek”.

„Cože, vždyť minule jsem dostal povolení obratem”.

„No ale teď jsou oddělení sloučené. Nelze vyřizovat žádosti okamžité. Musíte si počkat.”

„Tak teď jste mě totálně naštvali.” Odcházím a nějaký čas nevím, jak se jmenuji.

Analýza mezi úřady na závěr

Centralizace Oddělení pro zbraně a bezpečnostného materiálu je zřejmě počin, jak ušetřit na lidech nebo na jiném materiálu. Šetření má i svou stínnou stránku a tedy zhoršení služeb. Prostě za méně peněz méně muziky. Klient ale platí pořád stejně. Je to asi mojí chyba, že se někdy ptám na úřadě, proč nemůžou obsluhovat zákazníky efektivněji. Ti slušní úřednící řeknou, že se musí držet vnitřních předpisů. Zapomíná se, kdo komu slouží a kdo za služby platí v kolcích i povinně ze svých daní.

Přemýšlím, jak mnimalizovat to, aby občan měl sebou pořád všechny doklady a papíry. Je to boj občana s úřady, kdo bude co dělat. Občan nemá šanci vyhrát a tedy co není nevyhnutné, to úředníci nebudou dělat. Uchovávaní údajů na straně úřadů vyžaduje další procesy, kartotéky, informační systém a hlavně peníze. V době informačního věku však plná informatizace pořád chybí. Na jiných úřadech zas slyšíme, že jejich systém je neuspokojivý nebo drahý. Chválim počin na Slovensku, že nebude nutné si vyžádat potvrzení na jednom úřadě a odněst jej na jiný úřad. V Čechách by se mi např. líbilo, že po získání trvalého pobytu se mi ukamžitě ukončí přechodný pobyt na stejném oddělení.